anulky

Andulky vlnkované byly do Británie poprvé přivezeny průzkumníkem a umělcem Johnem Gouldem, který v roce 1840 přivezl jeden pár z Austrálie. O ten se začal starat jeho švagr Charles Coxen, v jehož péči andulky vlnkované poprvé v Evropě odchovali mladé.

Anglický název tohoto druhu – „budgerigar“ – je odvozen z australského domorodého slova „betcherrygah“, které znamená „dobré jídlo“, zatímco vědecký název Melopsittacus undulatus byl vytvořen z řeckých slov „melos“ a „psittacos“ (zpívající papoušek) a latinského undulatus (vlnkovaný), což vystihuje barevný vzor na opeření zad (z tohoto slova pochází i české lidové označení „andulka“). Barva papouška nemá žádnou souvislost s jeho řečovými schopnostmi.

PŮVODNÍ ANDULKY VLNKOVANÉ

Původní andulky vlnkované mají barvu světle zelenou, žlutý obličej a černé skvrny na krku. Fialová pole trojúhelníkového tvaru nad skvrnami přecházejí do žlutočerného vlnkovitého peří po stranách a na temeni hlavy a za očima, a pokračují dolů po zádech a na křídlech. Ocasní peří je tmavě modré a celková délka ptáka je asi 18 cm.

Volně žijící jsou stěhovaví. Přesouvají se přes rozsáhlá území suchého australského vnitrozemí a hledají déšť, který jim přináší potravu a vodu. Tyto deště proměňují vyprahlou krajinu v kvetoucí pastviny. Sem se pak andulky vlnkované přistěhují za potravou zde se také rozmnožují.

Mláďata krmí rodiče semeny trávy, která pod horkým sluncem rychle zrají. Jakmile ptáci zpozorují známky možného nedostatku vody a potravy, přestěhují se do jiné oblasti a na stejné místo se nevrátí třeba několik let.

VÝVOJ BAREV

Když se andulky vlnkované objevily v Evropě, brzy se začaly šířit zprávy, že v divokých hejnech žijících v Austrálii se objevují barevné mutace. Byli zpozorováni žlutí ptáci a dovezená kůže divokého tmavozeleného exempláře potvrdila, že tyto zprávy nelhaly. První mutace vyšlechtěná v zajetí byla žlutá a objevila se v roce 1872 v Anglii. Žluté andulky vlnkované lze odlišit od sytě žlutooranžového typu lutino, který se objevil o sedm let později. Druhý z nich má červené, nikoli černé oči.

Světle zelený sameček

Andulky lutino mají sytě žlutooranžovou barvu a postrádají skvrny na krku. Na tvářích mají bílá místa, na rozdíl od barvy lila, kterou zde mají praví žlutí papoušci. Albíni, kteří jsou čistě bílí s červenýma očima, se objevili ve 30. letech. U obou těchto barevných variet se pohlaví určuje hůře než u normálních typů, zejména jsou-li ptáci ještě nedospělí. Nicméně většina samečků má nad zobákem modré ozobí, a v období páření tmavne. Co se týče mláďat, mladí samečci mají výrazněji fialové ozobí než samičky a toto tmavší zabarvení je výraznější kolem nozder.

V 70. letech 19. století, kdy se poprvé objevily barevné mutace andulky vlnkované, nemohl nikdo předvídat dnešní bohatství barevných variací. Ve Francii vedly změny v barvách přirozeně zelené andulky vlnkované k vyšlechtění tmavě zelené. Následovala olivově zelená, která znamenala důležitý průlom, protože dokázala, že andulky vlnkované se dají vyšlechtit ve světlých, středních i tmavých odstínech.

Modré andulky vyšlechtili poprvé v Belgii koncem 19. století. Tato barevná změna byla zřejmě poměrně slabá, a teprve v roce 1910 se v Anglii poprvé objevily nebesky modré andulky vlnkované. Byla to modrá série odpovídající odstínu světle zelené. A podobně jako u zelených byly následně vyšlechtěny tmavší odstíny. Na začátku byla kobaltově modrá forma v roce 1920, která krátce nato vedla k vytvoření variety lila. Fialové andulky vlnkované se objevily v roce 1936 a okamžitě získaly velkou popularitu. Kterýkoli ze tří odstínů zelené a modré může být zastoupen na vícebarevném papouškovi, a to ve spojení v prvním případě s bílou, ve druhém se žlutou. Lze tedy například vyšlechtit vícebarevnou kobaltovou andulku. Rozeznáváme dvě geneticky odlišné formy vícebarevné andulky vlnkované – dominantní australskou a recesivní dánskou. Australská dominantní forma byla vyšlechtěna v Sydney kolem roku 1935 a od svého dánského recesivního protějšku se snadno rozezná podle bílých duhovek kolem černých očí. Dánská varianta má oči podobné mláďatům (bílé duhovky, které se vytvoří u většiny andulek vlnkovaných ve stáří asi 12 týdnů, se u ní neobjeví) a při prohlídce v plném světle je vidět jejich červenavé zbarvení. Stejně jako dospělí samečci albín a lutino, i dánská forma má ozobí červenofialové, nikoli modré.

andulka modrá
Blankytně modrá andulka vlnkovaná

Vyskytují se i jiná zbarvení, z nichž vnizkly tzv. opaliny, u nichž je mřížkování na hlavě výrazně omezeno. Dále existují formy s šedými, bílými a žlutými křídly, a také typy šedé a modré andulky vlnkované se žlutým obličejem. Jedna z posledních forem má ve středu pole tmavšího peří světlé „kapky“. Tento vzor se dá kombinovat se všemi barvami. V dnešní době je možno vytvářet tisíce různých kombinací.

VÝVOJ OPEŘENÍ

V průběhu let vznikly cíleným chovem také typy opeření. Ve 30. letech byly ve Spojených státech a také v Austrálii a Francii vyšlechtěny andulky vlnkované s chocholkou. Rozeznáváme tři různé typy. Prvním je vzpřímená chocholka klenoucí se nad ozobím, druhým je chocholka kruhová, podobná jako u kanára gloster a třetí varianta má polokruhovou chocholku klenoucí se dopředu nad hlavou ptáka. Stejně jako ostatní chocholaté mutace se také andulky vlnkované musejí pářit s normálními typy (bez chocholky), a nikoli mezi sebou.

ROZMNOŽOVÁNÍ

Andulky vlnkované nepotřebují ke stavbě hnízda žádný materiál a spokojeně snesou vejce do dřevěné dutiny v krabici pro hnízdění, která se připojí k odchovné kleci.

Jsou-li chováni ve skupině, obyčejně spolehlivě vyvedou mladé, ať už v klecích či ve voliérách. Jestliže však jeden pár ztratí kontakt, zrakový i sluchový, se svými druhy ve skupině, často se stává, že se mu nepodaří zahnízdit – prý proto, že páru chybí stimulace od ostatních. A to je hlavním důvodem častých chovatelských zklamání v případě, že je pár chován samostatně doma.

Stejně jako kanáři ani andulky by neměly mít mladé, dokud nepřesáhnou věk jednoho roku.

By admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.