péče o zdraví psa

V současnosti žije mnoho psů dle než kdykoli předtím, obvykle se dožívají více než deseti let a často téměř dvaceti. Z velké části je to dílky našim lepším znalostem o optimálním složení jejich potravy a rovněž díky objevům spolehlivých vakcín na ochranu před množstvím smrtelných chorob. Tyto nemoci nicméně nadále existují – pouze je máme pod kontrolou. Pokud nejsou psi očkováni, budou k těmto infekcím stejně náchylní jako jejich předkové. Proto je nezbytně nutné dohlédnout nejen na naočkování svého štěněte (nebo nového staršího psa), ale dbát také na každoroční revakcinaci z důvodu zachování imunity.

pes

OČKOVÁNÍ

Většina vakcín, které se v současnosti užívají, poskytuje ochranu před několika nemocemi v jedné injekci a jen zřídka má nějaké vedlejší účinky. Nejnovější informace ohledně vakcinace, kterou bude naše štěně či dospělý pes potřebovat ohledně doby příslušného očkování, nám sdělí veterinář. Vakcinace se může lišit podle místa bydliště. Štěně nesmí na veřejnost nebo přijít do kontaktu s jinými psy alespoň po dobu 7-10 dnů po provedení první vakcinace ve věku asi 12 týdnů.

Dále jsou uvedeny hlavní infekční nemoci postihující psy. Proti těmto nemocem existují vakcíny a jsou běžně veterináři poskytovány. (Očkování psa proti základním nemocem je v České republice pro majitele povinné ze zákona.)

Psinka

Jedná se o virovou infekci, šířenou blízkým kontaktem mezi psy (virus se často přenese močí infikovaného psa). Prvotní příznaky jsou náhlý vzestup teploty, průjem a zvracení. Psovi se udělá velmi špatně. Více než polovina psů, kteří toto stádium přežijí, bude po čase vykazovat neurologické příznaky, od tiků lícních svalů až po záchvaty. Další známkou psa nakaženého psinkou je zbytnění polštářků tlap.

Infekční hepatitida

Toto onemocnění je způsobeno virem, nazývaným psí adenovirus typ I (CAV-I). Infekce se obvykle přenese kntaktem s močí nakaženého psa, dotud lidový název „nemoc patníků“. Postižený pes bude vykazovat příznaky jako žloutnutí – nejzřetelnější bude u sliznice zevnitř pysků a u očního bělma, bolesti břicha, krvavý průjem. Může také velmi rychle uhynout. V některých případech, kdy pes přežije, zůstane po určitou dobu patrné modré neprůhledné zabarvení rohovky u jednoho nebo u obou očí. Infekce způsobená CAV-I vede také k dlouhodobému poškození ledvin. Nakažený pe může být pro ostatní psy nebezpečný i několik měsíců po vyléčení.

Leptospiróza

Je to spíše bakteriální než virové onemocnění. Jedna forma je přenášena potkany (ta rovněž způsobuje Weilovu nemoc u lidí), takže nejvíce ohroženi budou teriéři a další psi, kteří potkany chytají. Další forma této nemoci postihuje a ohrožuje všechny psy bez výjimky. Způsobuje infekční žloutenku. Mohou pomoci antibiotika, ale šance na vyléčení je malá.

Parvoviróza

Je to relativně nové virové onemocnění, se kterým se můžeme u psů setkat. Poprvé bylo identifikováno v 70. letech 20. století. Je přenášeno při kontaktu s infikovaným psem nebo s jeho výkaly. Virus může napadnout srdeční sval a zapříčinit, že malá štěňata náhle uhynou. Také může postihnout zažívací trakt náchylnějších starších psů. Mezi příznaky patří průjem s příměsí krve, zvracení a trvalé poškození střevní výstelky. Pokud pes přežije, toto poškození dlouhodobě zhorší vstřebávání živin.

Vzteklina

V těch částech světa, kde je vzteklina endemická, může být vakcinace psů proti tomuto viru, který může být jak pro psy, tak i pro lidi smrtelný, nařízeno zákonem. Pokud tedy bydlíme v oblasti, kde je vzteklina rozšířena, měli bychom nechat svého psa očkovat. V současnosti se tato nemoc nevyskytuje pouze na ostrovech (např. v Austrálii, na Havaji, na Islandu, ve Velké Británii a v Irsku). K přenosu mezi psy a ze psa na člověka dochází slinami buď kousnutím, nebo – méně často – prostřednictvím otevřeného poranění kůže, např. říznutí.

Nakažlivé onemocnění dýchacích cest („psincový kašel“)

Je to mnohem méně závažné onemocnění, než ta, která jsme už popsali, ale i tak může vážně oslabit zejména starší psy. Tato nemoc nemá zjevnou příčinu, i když často jsou při ní izolovány bakterie Bordetella branchiseptica a psí adenovirus typu 2 (CAV-2).

Jedná se o kapénkovou infekci (přenáší se vzduchem), která se snadno šíří v uzavřených prostorech psích útulků nebo hotelů a výstavních hal, kde je přítomno mnoho psů. Infekce se prjevuje suchým, křečovitým kašlem, který lze vyprovokovat přiložením dlaně na průdušnici psa. Často je také patrný nepříjemný výtok z nozder. Dobrou ochranou proti této infekci je vakcína v podobě nosního spreje. Toto onemocnění obvykle zmizí samo od sebe asi po třech týdnech, ale v ojedinělých případech vede k pneumonii (zápalu plic), která může psa ohrozit i na životě.

VNITŘNÍ PARAZITI
Všichni psi mohou být napadeni běžnými vnitřními parazity, jako např. škrkavkami a tasemnicemi, a proto musíme pamatovat na pravidelná preventivní opatření.

Škrkavky

Existuje velký počet různých druhů škrkavek, ale tou nejrozšířenější, která postihuje psy, je škrkavka psí Toxocara canis, jež může dorůst až do velkosti 15 cm a má krémově zbarvené tělo, na obou koncích zašpičatělé.

Štěňata i dospělí psi musejí být nezbytně pravidelně odčervováni, obzvláště chováme-li psy v domácnosti, kde jsou malé děti. Larvy škrkavky psí se totiž výjimečně mohou dostat do lidského oka. Nejnáchylnější jsou děti ve věku od 18 měsíců do 3 let, často totiž spolknou vajíčka těchto červů ze špinavých nehtů.

Veterinář nám pro psa obvykle doporučí vhodný odčervovací režim a předepíše tablety nebo jiný přípravek. Štěňata potřebují odčervení častěji než starší psi, protože se často už infikovaná narodí (infikují se matčiným mlékem). U vážných případů může dojít k průjmům a pes má nafouklé břicho. Musíme rovněž pečlivě odklízet výkaly svého psa ze zahrady nebo dvorku, protože vajíčka škrkavek, která se ve výkalech dostanou ven, jsou ještě po dlouhou dobu životaschopná, zejména v půdě. Proto by bylo ještě v tomto stádiu nebezpečné, kdyby se dostala do zažívacího traktu.

Tasemnice

Patří mezi takzvané ploché červy. Nakažením tasemnicí bude nejvíc ohrožen pes, který má blechy, protože raná stádia tasemnice mohou dozrávat v těle blech a pak nakazit psa, který je spolkne, když se olizuje. Pes se může také tasemnicí infikovat požíráním malých hlodavců nebo kontaminovaných tepelně neupravených vnitřností. Proti těmto parazitům se předepisují speciální tablety a veterinář nám poradí, jak často je podávat.

Další vnitřní cizopasníci

Další cizopasníci mohou být rozšířenější u určitých plemen nebo se mohou vyskytovat jen v určitých oblastech. Některé rozšiřují moskyti, a jsou tedy problémem v mnoha tropických oblastech, včetně částí Austrálie. Důležité je pravidelné podávání léků, které zabrání jejich vývinu v oběhovém systému psa. V tropických oblastech se vyskytují také měchovci, kteří mohou být nebezpeční. Do těla psa se dostanou tlapami a pak se přestěhují do střev. Nakažení plicními cizopasníky se nejčastěji objevuje u chrtů a může se projevit silným kašlem po výcviku či procházce.

VNĚJŠÍ PARAZITI

Blechy jsou nejčastějšími a nejobtížnějšími vnějšími cizopasníky, kteří postihují psy a mohou způsobit vážná podráždění kůže. V dnešní době, kdy velké množství domácností má ústřední topení, jsou blechy už nejenom letním problémem, ale vyskytují se po celý rok. Mezi další běžné vnější cizopasníky patří vši, klíšťata a roztoči.

Blechy

Chceme-li zjistit, zda má pes blechy, budeme k tomu potřebovat speciální hustý hřeben. Psa češeme venku, protože blechy, které odskočí, tady nebudou představovat takové riziko Blechy se rády shlukuí na hřbetě psa, blízko ocasu. Můžeme také vykartáčovat odumřelou tkáň ze srsti psa na bílý papír a potom ji setřít vlhkou vatou nebo pijákem. Bleší trus bude patrný jako červenavé skvrnky, protože zaschlá krev obsažená v tomto trusu se začne rozpadat.

By admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.