výcvik psa

Dobře vycvičený a poslušný pes je potěšením pro svého pána i pro ostatní lidi. Rovněž představuje mnohem bezpečnější zvíře na silnici (nebo na chodníku), stejně jako v blízkosti dobytka či jiných zvířat, kdy okamžitá reakce na povel bývá nezbytná. Účinný výcvik vyžaduje pravidelnost, neustálé opakování povelů a udílení odměn za správnou reakci.

Základním principem výcviku je, že pokud štěně nebo psa za správné chování okamžitě odměníme, pravděpodobně rád takové chování zopakuje, pokud se daná situace znovu vyskytne. Odměnou může být naše pozornost nebo nízkotučné pamlsky jako např. sýrové sušenky.

Na začátku bychom psa měli odměnit pokaždé, ale když si štěně povel osvojí, odměňujeme ho už jen příležitostně. Za nějaký čas se pes naučí verbálním příkazům a často také signálu rukou. Nicnémě někteří jednotlivci se učí rychleji než jiní, a proto musíme být trpěliví.

Zejména mladí psi rádi skáčou na lidi. Abychom ho tomuto nežádoucího chování odnaučili, okamžitě mu dáme přední tlapy dolů na zem a přikážeme mu, aby si sedl.

ZÁKLADNÍ VÝCVIK

První povel, který bychom psa měli naučit, je přísné “nesmíš!”. Tento povel musíme začít užívat od samého začátku a uplatňovat ho vždy, když se pes chová neposlušně. Pokud se pes chová dobře, odměníme ho pochvalou, vyslovenou přátelským tónem. Psi jsou extrémně citliví na tón hlasu, který jejich pán během výcviku užívá, a povzbuzení je tedy velmi důležité.

Venčení

Začneme hned první den. Štěně dáme ven na zahradu (vybereme místo, které se dá snadno vyčistit a dezinfikovat) nebo na noviny po každém krmení či pití, nebo po probuzení, kdy je nejpravděpodobnější, že se bude chtít vyprázdnit. Vždy, když se pes vyvenčí na správném místě, ho musíme pochválit.

Pokud štěně vykoná potřebu v domě, nikdy ho nekáráme, pokud ho nepřistihneme bezprostředně po prohřešku, protože později jednoduše nebude schopno pochopit, čeho se dopustilo. Postižené místo řádně vyčistíme a užijeme na ně speciální odpuzovací prostředek (k dostání v obchodech se zvířaty), raději se vyhneme dezinfekčním prostředkům s vůní borovice, protože tato vůně může štěně naopak přilákat, aby se na stejné místo vymočilo znovu. Pokud jsme se štěnětem právě v okamžiku, kdy se hodlá vymočit, řekneme rozhodné “nesmíš!” a vyvedeme ho na zahradu nebo posadíme na noviny. Obvykle trvá šest měsíců, než se štěně naučí “říct si”, že chce vyvenčit, ale podle jeho chování ve chvíli, kdy má potřebu, se to brzy naučíme rozpoznat.

Sedni! Lehni!

Tyto povely bychom měli se vší vážností začít štěně učit, když je asi tři měsíce staré, ale není důvod, proč bychom ho na povel k sednutí neměli zvykat od samého začátku, např. když mu podáváme misku se žrádlem. Jemný tlak v oblasti pánve přinutí štěně k sedu, jemné protažení předních nohou, když štěně sedí, mu ukazuje, jak si na požádání lehnout. Současně s tím vyslovíme jasný povel. Pochvala a odměna jsou při tomto výcviku vždy na místě, ale nikdy štěněti neodpíráme potravu, pokud si okamžitě neosvojí požadovanou pozici, protože to by mu rozhodně mohlo způsobit zmatek v hlavě.

Ke mně!

Uposlechnout tohoto povelu se musí naučit každý pes, který bude chodit venku bez vodítka. Může trvat delší dobu (ve srovnání s jinými příkazy), než si osvojí rychlou a jistou reakci (měli bychom ho při tom rovněž zavolat jménem) – částečně proto, že štěně bude od nás možná příliš daleko, a také zpočátku nebude schopno rozšířit povel od hry.

Začneme s tím, že malé štěně budeme volat příslušným povelem a jménem pravidelně při každé příležitosti, aby rozpoznalo zvuk svého jména. Přirozená zvědavost štěněte vám pomůže zajistit si jeho pozornost a brzy si na povel bude chodit pro potravu. Pro jasnější výcvik štěně připneme na svinovací vodítko. Zavoláme ho k sobě jako obvykle a neprodleně ho odměníme. Pokud štěně okamžitě neuposlechne, jemně ho táhneme k sobě a opakujeme: “Ke mně…!” Nakonec všechno ještě jednou zopakujeme.

Dej!

Toto je další důležitý povel, který musíme cvičit od počátku. Když štěně nese v tlamě nějaký předmět, jemně mu ho vyjmeme tak, že uchopíme horní část mordy u špičáků a spodní část mordy tak, že předmět vypadne na zem, zatímco opakujeme povel “dej!”. Okamžitě štěně odměníme. Opakováním tohoto cviku štěně brzy pochopí, co se po něm žádá.

Zůstaň!

K tomuto cviku budeme potřebovat svinovací vodítko. Přikážeme psu, aby si sedl, a zopakujeme příkaz “zůstaň!”. Pak od něj začneme postupně couvat a uvolňovat vodítko. Pokud štěně vyskočí za námi, opět mu přikážeme, aby si sedlo, a proces zopakujeme. Jakmile se dostaneme na konec vodítka, zavoláme štěně k sobě a odměníme. Jakmile pochopí, co od něho chceme, můžeme začít s výcvikem bez vodítka, a pokaždé, než k sobě štěně zavoláme, poodejdeme vždycky o kus dál.

Cvičení chůze u nohy

S tímto tréninkem můžeme začít, když jsou štěněti tři až čtyři měsíce. Účelem je, aby se naučilo chodit u naší levé nohy na vodítku nebo bez vodítka. Možná zjistíme, že se k tomuto tréninku lépe hodí řetížkový (stahovací) než běžný obojek, ale vždy se musíme ujistit, že je správně nasazen.

Pomalou chůzí se procházíme se štěnětem vedle sebe. Jestliže zůstává pozadu nebo táhne dopředu, opravíme jeho chování tak, že zatáhneme vodítkem spolu s příkazem “k noze!”. Toto cvičení omezíme na patnáct minut, a vždy necháme psa si také hrát a skotačit bez vodítka, aby se nezačal nudit, a vždy, když se chová správně, ho patřičně odměníme. Chůze podél zdi nebo jiné bariéry, která se nachází nalevo od štěněte, napomůže k tomu, že štěně půjde rovně a nebude uhýbat stranou.

POKROČILÝ VÝCVIK

Jakmile si štěně osvojí základní výcvik, můžeme postoupit k výcviku složitějšímu (třeba se později i rozhodneme, že se se psem přihlásíme do soutěže poslušnosti). Důvodem pro další výcvik je rozšíření prvků, které pes už zná, aby se z něho stal vnímavý, dobře vycvičený jedinec. V této fázi bývá někdy užitečné vstoupit do kynologického klubu, který se takovýmto výcvikem zabývá. Adresu si buď najdeme na internetu, nebo požádáme veterináře, aby nám nějaký doporučil.

Odvolání, přivolání

K tomuto cviku se nám opět bude hodit svinovací vodítko. Psu u nohy zavelíme, aby si sedl nebo lehl, a pak přikážeme “zůstaň!”. Cvičitel odkráčí z místa, otočí se směrem ke psu. Na příkaz “ke mně!” by měl pes bystře reagovat, přiběhnout a sednout si v blízkosti cvičitele čelem k němu. Cvičitel by ho poté měl posadit ke své levé noze.

Aport

Sedícímu psu u nohy je přikázáno, aby zůstal, poté cvičitel hodí do dálky předmět (často se užívá dřevěná nebo plastiková činka). Pes čeká na povel “přines!” (nebo “aport!”), načež běží, předmět vyhledá a rychle se vrátí ke cvičiteli, jako při přivolání. Pes by neměl předmět kousat nebo ho upustit, ale má si ho od cvičitele nechat v klidu odebrat z tlamy.

Čichové rozlišení

Tento cvik je založen na nácviku aportování a v postatě spoléhá na schopnost psa rozeznat pach. Cvičitel vybere předmět (jako např. kus látky nebo svůj kapesník) a umístí ho mezi jiné, nazvájem podobné věci. Na příkaz pes předmět vyhledá a přinese ho.

Podobných příkladů je samozřejmě víc, toto jsou však pouze ty nejdůležitější, které by pes měl znát. V případě, že bychom psa rádi naučili víc, doporučujeme vyhledat pro něj kynologické středisko.

By admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

//